Sobotní ráno v Plzni aneb první ranní procházka s novým fotoaparátem

Je sobota, pět hodin ráno. Budík tentokrát ani nebyl potřeba. Chvíli ležím a přemýšlím, co vlastně dnes budu dělat. Vím, že mě čeká větší nákup, a tak si říkám, proč toho brzkého vstávání nevyužít. Obchody stejně otevírají až později, takže mám před sebou několik hodin, které by byla škoda promarnit doma. Vyrazím do Plzně o něco dřív a vezmu si s sebou nový fotoaparát. Bude to ideální příležitost trochu ho vyzkoušet v běžném provozu a zároveň se projít městem, které se bude po páteční noci teprve pomalu probouzet. Zaparkuji u Kauflandu na Rondelu. Z auta vytahuji batoh, do kterého přibalím láhev s pitím a pro jistotu i mikinu. Přestože je léto, ráno je opravdu chladné. Palubní počítač v autě mi ukazoval pouhých osm stupňů nad nulou, takže jsem rád, že jsem si ji vzal. Dávám si foťáček do kapsy a vyrážím směrem k plzeňskému náměstí. Cestou potkávám jen minimum lidí. Kdybych je měl spočítat, pravděpodobně bych si vystačil s prsty na jedné ruce. Město působí nezvykle klidně. Žádný ruch, žádné kolony aut, jen sem tam projede tramvaj nebo trolejbus. Na náměstí mě vítá pohled na katedrálu svatého Bartoloměje, která je momentálně obklopena lešením. Rekonstrukce probíhá nejen na samotném kostele, ale i v jeho okolí, takže místo vypadá trochu jinak. Zde jsem se stal svědkem jedné zajímavé situace. K zastávce přijel trolejbus, chvíli stál a následně se rozjel. Přibližně padesát metrů za ním běžel muž, mával na řidiče a snažil se mu naznačit, aby ještě chvíli počkal. Marně. Trolejbus odjel a vzápětí se náměstím rozezněla hlasitá sprška nadávek v cizím jazyce, kterým jsem vůbec nerozuměl. Podle všeho šlo o cizince, což už dnes v Plzni není nic neobvyklého. Především kvůli průmyslové zóně Borská pole tu člověk často slyší více cizích jazyků než češtinu. Pokračuji dál směrem k hlavnímu vlakovému nádraží. Cestou míjím Západočeské muzeum a začínám si více všímat ulic kolem sebe. Je na nich stále patrné, že páteční večer byl ve městě opravdu rušný. Na chodnících se povalují odpadky, nedopité kelímky od nápojů, prázdné lahve a další nepořádek, který tu po noční zábavě zůstal. Přestože je teprve ráno, město zatím nestihlo získat svou běžnou upravenou tvář. Po cestě potkávám také několik bezdomovců. Někteří ještě spí v opravdu zvláštních polohách, jiní už sedí vedle svých vozíků nebo hromad igelitových tašek, které pečlivě střeží jako svůj jediný majetek. Je to zvláštní kontrast – na jedné straně se město probouzí do nového dne, na druhé straně tu pro ně noc vlastně nikdy neskončila. Na vlakovém nádraží je překvapivě klid. Procházím jednotlivá nástupiště a pořizuji několik fotografií. Vlaků je v tuto dobu minimum a stejně tak cestujících. Je teprve sedm hodin ráno a navíc víkend, takže se není čemu divit. Celé nádraží působí téměř ospale a nabízí úplně jinou atmosféru než během pracovního dne. Po krátké procházce se vracím zpět k autu. Můj původní plán byl vlastně splněn – udělal jsem si příjemnou ranní foto procházku a teprve potom zamířil na velký nákup, kvůli kterému jsem do Plzně původně přijel. Zároveň to byl můj první rychlý test nového kompaktního fotoaparátu. Musím říct, že mě příjemně překvapil. Po letech fotografování s velkou zrcadlovkou a těžkými objektivy je to obrovská změna. Najednou člověk nemusí přemýšlet, jestli se mu chce tahat několik kilogramů techniky. Fotoaparát jednoduše vezmu s sebou, ani o něm skoro nevím, a přesto mám možnost zachytit okamžiky, které by jinak zůstaly jen vzpomínkou. Myslím, že právě v tom spočívá jeho největší kouzlo. Není to fotoaparát, který čeká doma ve skříni na nějakou zvláštní příležitost. Je to fotoaparát, který může být neustále po ruce. A přesně o to se chci snažit – nosit ho co nejčastěji s sebou a zaznamenávat obyčejné okamžiky, které dělají každý den trochu jiným.

Fotografie z této ranní procházky si můžete prohlédnout níže v galerii.