První výšlap do brdských lesů

Cesta na Marásek
V tento sváteční den jsem si řekl že bych mohl vyrazit někam na kole a po mnoha letech si dát zase trošku do těla. Po obědě vyrážím z Přešína. Není vedro, není zima, jen zataženo, ale sem tam se mezi mraky protlačí paprsek slunce, jako by se chtěl ujistit, že jsem na správné cestě. Ideální počasí na kolo. Žádný spěch, jen já, cesta a silné hučení plášťů po asfaltu, které právě proklínám. Už abych byl v tom lese. Jak se blížím k Brdům, stoupání přituhuje. Marásek má 805 metrů a je to znát — kopce se táhnou jeden za druhým není to ale ten typ námahy, která člověka vyčerpá, zvědavost za novým dobrodružstvím a poznáním je silnější, nejhorší je to se sedačkou, proč musí byt tak tvrdá :))

Les kolem utichá, když vyjíždím výš. Vzduch je jiný — chladnější, ostřejší, plný jehličí a mlčenlivých stromů. Občas zastavím. Ne kvůli dechu, ale kvůli tomu, co je kolem. Vytáhnu foťák, cvaknu jeden, dva záběry. Ne pro lajky, ne pro svět. Jen pro sebe.

Na vrcholu Marásku se zastavím na chvíli. Není tu ruch, není tu spěch. Jen rozhled. V dálce se slunce snaží probojovat skrz mraky. Chvíli se dívám a pak sedám zpátky na kolo. Sjíždím dolů, už žádné velké stoupání mně nečeká. V hlavě mám myšlenky na teplo domova, na něco dobrého k jídlu a odpočinek. Na svou rodinu. Vím, že až otevřu dveře, uvítá mě smích, objetí a to je ten nejdůležitější cíl dnešní cesty.