Hluboká nad Vltavou

Je sobotní ráno a doma přemýšlíme, kam bychom se mohli vydat na společný výlet. S dítětem je to totiž někdy trochu složitější. Člověk může mít v hlavě krásný výlet na zámek, do přírody nebo za nějakou památkou, ale realita většinou skončí u trampolíny, skluzavky nebo nějakého dětského hřiště. Původně jsem přemýšlel nad Prahou. Petřín, historické centrum, trochu se projít, něco nafotit a prostě si udělat takový klasický výlet. Jenže předpověď počasí hlásila kolem třiceti stupňů, a představa celodenního courání po rozpálené Praze nás poměrně rychle přešla. Nakonec padla karta na Hlubokou nad Vltavou. Kája tam ještě nikdy nebyla a já naposledy možná před nějakými dvaceti lety. Tenkrát jsem měl čerstvý řidičák a začínal jsem teprve objevovat kouzlo cestování. Nebyl problém sednout do auta a jen tak někam vyrazit. Tak tedy kolem jedenácté dopoledne vyrážíme. Ještě předtím se stavíme v místní hospůdce na oběd. Když už to má být výletní den, tak se vším všudy. Po obědě už míříme rovnou na Hlubokou. Na silnicích není žádný velký provoz a cesta příjemně utíká. Pomalu se začínáme dostávat na jih a krajina se mění. A právě někde v dálce se objevuje Temelín. Kája si ho všímá a moc se jí nelíbí, přijde ji to děsivé. Já samozřejmě nemůžu odolat a místo toho, abychom jeli dál, ji vezmu ještě blíž. Když už elektrárna vzbuzuje takový respekt, tak ať ji vidí pořádně. Dostáváme se téměř tak blízko, jak to jde, a obrovská betonová masa chladicích věží před námi působí opravdu monumentálně. Člověk si uvědomí, jak obrovská ta stavba ve skutečnosti je, až když stojí blízko ní. Kája z ní ale stále není úplně nadšená. Takže raději pokračujeme dál směrem na Hlubokou. Vydáváme se parkem směrem k zámku. Ještě před chvílí jsme seděli v autě, teď už se pomalu procházíme mezi stromy a zámek se před námi postupně odhaluje. Tentokrát navíc přicházíme zespodu. Touhle cestou jsem ještě nikdy nešel. V minulosti jsem vždycky vystoupal tak, že jsem se objevil prakticky přímo před zámkem, u hlavního vchodu. Tentokrát je to jinak a vlastně mě to příjemně překvapuje. I když jsem tu byl už kdysi dávno, najednou mám pocit, že objevuji něco nového. Nemusí člověk vždycky jezdit na místa, kde nikdy nebyl. Někdy stačí přijít neznámým místem trochu jinudy a najednou ho člověk vidí úplně jinýma očima. U zámku se jdeme podívat na nádvoří a potom pokračujeme zase parkem. Teplota mezitím začíná pořádně stoupat. Je opravdu horko a právě v tu chvíli si říkám, že jsme udělali dobře, když jsme Prahu zavrhli. Představa, že se teď místo příjemného parku motáme někde mezi rozpálenými ulicemi historického centra, mě vůbec neláká. Po Hluboké ale ještě nechceme jet rovnou domů. Mám totiž ještě jeden plán. Hoštice. Místo, které si většina lidí okamžitě spojí s Troškovou trilogií Slunce, seno.... A když už jsme na jihu, byla by škoda se tam nepodívat. Takže znovu nasedáme do auta a vyrážíme. Po příjezdu nás ale místo poklidné jihočeské vesničky vítá slovenský autobus plný turistů. V tu chvíli nám dochází, že jsme nepřijeli jen do obyčejné vesnice. Pro fanoušky filmů je to vlastně taková malá turistická atrakce. Procházíme se po návsi a díváme se na místa, která známe z filmů. Zámek, kde se odehrávaly některé ikonické scény s Béďou a Evíkem, a samozřejmě nechybí ani slavná malba jelena na jednom z domů. Člověk najednou vidí místa, která znal jen z obrazovky, úplně jinak. Zároveň ale oba docházíme k jednomu závěru. Bydlet bychom tady asi nechtěli. Ne proto, že by to tu nebylo hezké. Ale představa, že vám před domem neustále zastavují autobusy turistů, lidé si fotí vaše okolí a každou chvíli se někdo prochází po návsi jen proto, aby si připomněl film, asi není úplně ideální představa klidného vesnického života. Po této návštěvě už toho máme za celý slunečný den až až. Je vedro, jsme celý den na nohou a začínáme se těšit na jediné místo, domů. Když přijíždíme, máme toho za celý den dost ale takovým tím příjemným způsobem. Venku je pořád horko ale tady doma na nás čeká stín a klid.